Na Větrné hůrce kap. 22.

Pokračování...

„Podívejme, slečna Lintonová!" pronesl hluboký zvučný hlas. „Jaká šťastná náhoda, že vás vidím. Neutíkejte mi, chci vás požádat o malé vysvětlení -dlužíte mi je."

„Já s vámi, pane Heathcliffe, nebudu mluvit," bránila se Katka, „tatínek říká, že jste zlý člověk a prý nenávidíte jeho i mě. A Elena mi to potvrzuje."

„O to teď vůbec nejde," prohlásil Heathcliff! „Jistě o mně nikdo nemůže tvrdit, že nenávidím svého syna, a právě kvůli němu vás prosím o pozornost. Ano - právem se červenáte! Je to sotva pár měsíců, co jste si pravidelně psala s Lintonem - milostná psaníčka, že? - vodila jste ho za nos, co? Oba byste zasloužili pořádný výprask. A vy zvlášť, protože jste starší, a jak se ukázalo, nemáte kouska citu! Já je mám, všechna ta psaníčka - žádné odmlouvání, nebo je ukážu vašemu otci! To si dovedu představit – nabažila jste se hry a skoncovala s tím. Jenže chudák Linton teď kvůli vám zoufá. On to bral doopravdy, zamiloval se do vás! Na mou duši, že kvůli vám umírá! Vaše vrtkavost mu zlomila srdce - ne obrazně, ale doslova! Hareton se mu už kolik neděl v jednom kuse chechtá, já sám na to jdu důrazněji a snažím se ho z té pitomosti dostat pohrůžkami, ale všechno marné - ze dne na den chřadne. Jestli se nad ním nesmilujete, bude do léta pod drnem."

„Jak můžete tomu ubohému dítěti tak drze lhát?" zavolala jsem na něj přes zeď. „Prosím vás, jeďte dál! Že se nestydíte ji tak trapně balamutit! Slečno Katko - hned vyrazím ten zámek kamenem - nedejte se oklamat! Musíte sama uznat, že mládenci neumírají z lásky k dívkám, které sotva znají!"

„Aha, někdo poslouchá za dveřmi," ušklíbl se ten přistižený lotr. „Milá paní Deanová," křikl nahlas, „mám vás rád, ale nelíbí se mi vaše falešnost. Jak vy můžete tak drze lhát, že prý nenávidím to ubohé dítě? Proč si vymýšlíte takové horory, abyste ji odpudila od mého prahu? Kateřino Lintonová - už jen vaše jméno mě rozněžňuje - podívejte se, děvenko zlatá, nebudu celý týden doma. Zajděte k nám a přesvědčte se, jestli jsem mluvil pravdu - buďte tak moc hodná! Představte si jen svého otce na mém místě – a Lintona místo sebe! Co vy byste řekla lhostejnému milenci, který by se ani nehnul, aby vás potěšil, i kdyby ho váš otec o to prosil? Na mou duši, přísahám vám, že je chlapec jednou nohou v hrobě a jenom vy ho můžete zachránit, nikdo jiný!"

Zámek povolil a já se vyřítila na silnici.

„Přísahám vám, že Linton umírá," opakoval Heathcliff a pevně se mi díval do očí. „Smutek a zklamání urychlí jeho konec. Nely, jděte se přesvědčit sama, když nechcete pustit slečnu! Já se do týdne nevrátím - a myslím, že ani váš pán by nebyl proti tomu, kdyby sestřenka šla navštívit bratrance."

„Jdeme!" křikla jsem. Chytla jsem Katku za ruku a málem jsem ji vtáhla dovnitř násilím. Katka váhala a nemohla odtrhnout znepokojený pohled od tváře, která pod maskou přísné výčitky tajila prolhanost.

Heathcliff popohnal koně ještě blíž a shýbl se ke Katce. „Slečno Kateřino, řeknu vám upřímně, že nemám s Lintonem valnou trpělivost, a Josef nebo Hareton už vůbec žádnou. Přiznávám, že chudák zapadl do drsného prostředí. Žízní po vlídnosti a lásce - dobré slůvko od vás ho vyléčí líp než medicína. Neposlouchejte tu bezcitnou paní Deanovou! Ukažte trochu soucitu a navštivte mého hocha! Myslí na vás ve dne v noci, a když mu nepíšete ani ho nenavštívíte, nedá si vymluvit, že se na něj zlobíte."

Práskla jsem dvířky a zapřela je kamenem, když rozviklaný zámek nedržel. Roztáhla jsem deštník a přidržela ho nad svou svěřenkou. Déšť už pronikal šlehajícími větvemi, a to bylo znamení, abychom se déle nezdržovaly a zamířily přímo domů. Spěchaly jsme tak, že jsme nemohly hovořit. Tušila jsem ale, že Kateřina je teď sklíčená dvojnásob. Měla tak ztrhané rysy, že byla k nepoznání - určitě považovala všechno, co jí Heathcliff napovídal, za svatou pravdu.

Pán už byl v ložnici, když jsme přišly. Kateřina k němu nahlédla: chtěla se ho zeptat, jak mu je, ale on spal. Vrátila se tedy a požádala mě, abych si k ní přisedla v knihovně. Povečeřely jsme spolu a ona si lehla na kobereček a prosila, abych na ni nemluvila, že je unavená. Sáhla jsem po knize a tvářila se, jako když čtu.

Katka si myslela, že jsem se začetla a nevšímám si jí, a znovu se tiše rozplakala. To už teď byla taková její oblíbená zábava. Chvíli jsem ji nechala, ať si toho užije, ale pak jsem si ji vypůjčila - všechno, co Heathcliff vykládal o synovi, jsem ztrhala a zesměšnila, jako by se rozumělo samo sebou, že ona mé stanovisko sdílí. Bohužel jsem nedokázala být dost přesvědčivá, abych rozptýlila hluboký dojem, který v ní zanechalo Heathcliffovo sdělení - a právě to ten ďábel předvídal.

„Možná je to tak, Eleno," odpověděla mi, „ale nebudu mít klid, dokud se o tom nepřesvědčím. A Lintonovi musím povědět, že to není má vina, když nepíšu, a ujistím ho, že já se nezměním."

Všechno rozčilování a hubování bylo marné, nedala se v té hloupé lehkomyslnosti zviklat. Ten večer jsme se rozešly v nevůli, ale druhý den ráno jsem už klusala cestou na Větrnou hůrku po boku naší umíněné slečny, která jela na koni. Mohlo mi to srdce utrhnout, jak vypadala pobledle, zmučeně, uplakaně. Ustoupila jsem jí v slabé naději, že sama pozná podle toho, jak nás Linton přijme, že všechny ty báchorky o něm jsou vymyšlené.