Na Větrné hůrce kap. 27.

Heathcliff na mě vrhl takový pohled, že jsem leknutím na chvíli zkameněla. Kateřina si hleděla jen jeho ruky, na obličej se nedívala. Znenadání otevřel dlaň a kořist jí vydal. Než ale měla čas klíč sebrat, chytil ji, strhl k sobě na klín a druhou rukou ji strašně zpohlavkoval – byly to takové rány, že by ji jedna stačila povalit, kdyby stála.

Chtěla jsem ji bránit před tím nelidským surovcem a zuřivě jsem se na něj vrhla. „Vy vrahu," řvala jsem, „vy vrahu!"

Umlčel mě rýpnutím do prsou. To víte, jsem při těle a dech mi neslouží – a k tomu ten vztek -, zavrávorala jsem, hlava se mi zatočila, zkrátka jsem myslela, že mi prasknou plíce nebo mě raní mrtvice. Celý ten výstup netrval ani minutku. Kateřina, když ji pustil, přitiskla ruce ke spánkům, jako by zkoušela, jestli má ještě uši. Třásla se jako osika, ubožátko! Musela se opřít o stůl, jak byla omámená.

„Abys věděla, jak umím trestat děti!" prohlásil ten lotr neurvale a shýbl se po klíči, který spadl na zem. „Teď běž k Lintonovi, jak jsem ti poručil, a breč si tam jak chceš! Od zítřka jsem tvůj otec – jediný otec, který ti v krátké době zbude – a to si něco užiješ! Ty něco sneseš, nejsi slaboch. Zkus to ještě jednou, třeba se na mě jen vztekle podívej – a zmaluju tě takhle každý den!"

Katka běžela ke mně místo k Lintonovi, klekla a schovala mi hořící líce do klína a nahlas se rozplakala. Její bratranec se schoulil do kouta lavice a ani necekl, asi byl rád, že výprask dostal někdo jiný než on. Pan Heathcliff viděl, že teď s námi nic není, vstal tedy a vlastnoručně uvařil čaj. Šálky a talířky už byly přichystané. Nalil čaj a podal mi šálek. „Zapijte zlost," přikázal, „a poslužte svému nezvedenému mazánkovi i tomu mému! Není to otrávené, i když jsem to vařil sám. Jdu vám dohlídnout na koně."

Sotva odešel, nemyslely jsme na nic než jak se dostat odsud. Zkoušely jsme kuchyňské dveře, ale byly zamčené zvenčí. Prohlédly jsme okna – byla úzká i pro Kateřininu štíhlou postavu.

„Mladý pane," zaútočila jsem na Lintona, když jsem poznala, že jsme doopravdy uvězněné, „vy určitě víte, co má váš zlotřilý táta za lubem, a hezky nám to povíte, nebo vás zpohlavkuju stejně jako on vaši sestřenku!"

„Ano, Lintone, musíš nám to povědět," připojila se Kateřina. „Přišla jsem přece kvůli tobě, a kdybys nám to chtěl zamlčet, byl bys podlý a nevděčný."

„Mám žízeň – nalejte mi čaj a všecko vám prozradím," odpověděl. „Paní Deanová, jděte dál, nemám rád, když nade mnou někdo stojí! Kateřino, kapou ti slzy do mého šálku, já to pít nebudu. Nalej mi jiný!"

Kateřina mu přistrčila jiný čaj a otřela si oči. Dopalovalo mě, jak je ten spratek zpupný, když se nemusí o sebe bát. Ty mučednické výstupy, které nám předváděl na ladech, okamžitě přestaly, jakmile vešel pod střechu Větrné hůrky. Tušila jsem, že mu otec musel vyhrožovat něčím strašlivým, jestli se mu nepodaří nás přilákat. A když se to podařilo, všechen jeho strach byl rázem pryč.

„Tatínek chce, abychom se s Katkou vzali," ohlásil, když si trochu svlažil rty nápojem. „On ví, že by nám tvůj tatínek teď svatbu nedovolil, a bojí se, že zatím umřu, jestli se to odloží. Tak máme mít oddavky zítra ráno, a ty tu máš přes noc zůstat. Když poslechneš, můžeš se zítra vrátit domů a vzít si mě s sebou."

„Vás si vzít s sebou, vy žalostný vrtichvoste?" zvolala jsem rozhořčeně. „Vy a ženit se? Ten tvor se zbláznil – nebo si myslí, že přeskočilo nám. Vy si představujete, že tahle krásná mladá slečna, takové zdravé statné děvče, si uváže na krk nedomrlého skrčka, jako jste vy? Snad si nelichotíte, že by vás vůbec nějaká dívka, natož slečna Kateřina Lintonová, chtěla za manžela? Zasloužíte si výprask, že jste nás sem přilákal podvodným fňukáním, a – nedělejte hloupého, mám sto chutí vám vytřepat z hlavy tu zrádnou faleš a pitomou domýšlivost!"

Lehce jsem jím zatřásla, ale hned z toho dostal kašel a uchýlil se k obvyklému útočišti – kňučel a brečel – a Kateřina mě za to pokárala. „Zůstat přes noc!" zvolala a rozhlížela se. „Nikdy! Eleno, já jim tu třeba podpálím dveře, ale ven se dostanu!"

A byla by rovnou přistoupila k uskutečnění své hrozby, ale Linton se hned vyplašil strachem o svou drahocennou osůbku. Objal Kateřinu vyhublými pažemi a rozplakal se: „Copak ty si mě nechceš vzít? Nechceš mě zachránit a mít u sebe na Drozdově? Kateřino, zlato – ty přece nesmíš odejít. Přece mě neopustíš! Musíš poslechnout mého tatínka – musíš!"

„Já musím poslouchat svého tatíčka," odpověděla. „Určitě je kvůli mně v hrozné nejistotě. Přes noc! Co by si pomyslel? Vždyť má o mě strach! Rozbiju vám to tady nebo zapálím. Ty mlč! Nechci ti ublížit, ale nestav se mi do cesty, Lintone - jinak ti dokážu, že mám tatíčka radši než tebe!"

Smrtelný strach, který měl chlapec z pana Heathcliffa, ho znovu obdařil zbabělou výmluvností. Kateřinu to sice deptalo, ale trvala na svém, že musí domů. Teď zase ona přišla s prosíkem a vymlouvala mu jeho sobecký strach. Tak se spolu dohadovali a mezitím se náš žalářník vrátil.

„Vaše herky utekly," řekl, „a - copak je zas, Lintone? Už zase bulíš? Co ti udělala? Jdi jdi, nech toho a lehni si! Za měsíc za dva budeš zdravý jako buk a pak jí pádnou pěstí oplatíš, co se tě natýrala. Co ti chybí? Hoříš touhou po čisté lásce, jen to a nic víc! buď klidný, ona si tě vezme! Alou do postele! Zila tu dnes není, musíš se odstrojit sám. Ticho, přestaň s tím řevem! Do tvé ložnice nevkročím, tam budeš mít pokoj, neboj se! Náhodou jsi dnes obstál. O všechno ostatní se postarám."

Domluvil a otevřel synovi dveře, aby mohl projít. Ten jimi proklouzl hbitě jako pes, který se bojí, aby ho v nich člověk zlomyslně nepřiskřípl. A zapadl za ním zámek! Heathcliff přistoupil ke krbu, kde jsme zůstaly se slečnou beze slova stát. Konečně k němu vzhlédla a bezděky si přitiskla ruku na tvář – jeho blízkost v ní oživila vzpomínku na bolest. Nikomu jinému by nenapadlo přikládat tomu dětinskému gestu nějakou váhu, ale on se hned zamračil a řekl přidušeným hlasem: „Aha, pak že se mě nebojíš! Kdepak je ta kuráž? Dobře ukrytá, co? Aspoň to vypadá, že máš pořádný strach!"

„Mám strach," odpověděla, „teď ano, protože tatíček bude nešťastný, když tu zůstanu. A jak snesu pomyšlení, že bude trpět mou vinou, když – když – pane Heathcliffe, pusťte mě domů! Slibuju vám, že si Lintona vezmu – tatíček to schvaluje a já ho mám ráda. Proč mám být nucena násilím k něčemu, co udělám dobrovolně?"

„Jen ať si někdo vzpomene nějaké násilí!" křičela jsem. „Zaplať pámbu, ještě u nás platí zákony, uvidíte, i v našem Zapadákově! Takového já udám, i kdyby to byl můj vlastní syn! Bez církevního obřadu je to zločin!"

„Držte hubu!" okřikl mě ten padouch. „Nedělejte mi tu kravál! Nikdo s vámi nemluví. Kateřino, vědomí, že tvůj otec bude trpět, mi bude nesmírným potěšením. Dnes v noci ani oko nezamhouřím, abych tu radost vychutnal. Nemohla sis líp zajistit moje pohostinství na příštích čtyřiadvacet hodin než touhle zprávou. A co se týče slibu, že se provdáš za Lintona, já už se postarám, abys ho splnila – a dokud se to nestane, nehneš se odsud!"

„Aspoň pošlete Elenu, aby tatíček věděl, že se mi nic nestalo!" prosila Kateřina s usedavým pláčem. „Nebo mě provdejte hned! Chudák tatíček! Eleno, on třeba myslí, že jsme zabloudily. Co si počneme?"

„Kdepak, on si pomyslí, že tě omrzelo věčně ho ošetřovat a že sis odskočila za zábavou," prohlásil ten surovec. „Nezapřeš, žes k nám přišla do domu z vlastní vůle a proti jeho příkazu. A není to v tvém věku přirozené, když se toužíš trošku povyrazit a unavuje tě obsluhovat nemocného, třebaže je to otec? Štěstí jeho života skončilo, když tvůj život začal. Jestlipak tě neproklínal, když jsi přišla na svět? Já aspoň ano! A neslušelo by se, že by tě proklínal i tehdy, až bude ze světa odcházet? Já bych mu přizvukoval! Nemám tě rád. Proč taky? Breč, breč! Bude to napříště tvé hlavní rozptýlení, ledaže ti Linton nahradí všecko, co jsi ztratila – aspoň si to ten tvůj prozíravý rodič tak představuje. Ty otcovské rady a útěchy v dopisech mě báječně pobavily. V posledním psaní doporučoval mému zlatíčku, aby byl laskavý na jeho zlatíčko – aby o ni hezky pečoval, až ji bude mít! Laskavý a pečlivý – to je otcovská představa! Jenže Linton vynaloží veškerou laskavost a péči na sebe! Linton umí dělat tyránka! Ten umučí kdejakou kočku, když bude mít vytrhané zuby a ostříhané drápy. Až se vrátíš domů, budeš moct vykládat jeho strýčkovi pěkné věci o jeho laskavosti, to mi věř!"

„Správně," přitakala jsem, „jen jí ukažte, jakou povahu má váš syn! Slečna Kateřina si to dvakrát rozmyslí, než si takovou zrůdičku vezme."

„Teď už to tak nevadí, když se zmiňuju o jeho roztomilých vlastnostech," odpověděl, „protože ona si ho vzít musí, ať je jaký chce – nebo zůstane zavřená a vy s ní, dokud váš pán neumře. Můžu vás tu zadržet a ani pes po vás neštěkne. Myslíte, že ne? Zkuste jí poradit, aby zrušila slib, a uvidíte, co se stane!"

„Já slib nezruším," řekla Kateřina. „Provdám se za něho třeba hned, ale musíte mě pak pustit do Drozdova. Pane Heathcliffe, vy jste krutý člověk, ale nejste přece ďábel! Snad mě neuděláte nadosmrti nešťastnou z pouhé zlomyslnosti! Kdyby si tatíček myslel, že jsem mu odešla schválně, a kdyby mi umřel, než se vrátím, jak bych potom mohla žít? Nebudu už plakat, ale kleknu si vám tu u nohou a nespustím z vás oči, dokud se na mě nepodíváte. Ne, neodvracejte se! Pohleďte na mě přece! Nic vás na mně nepohněvá. Nechovám k vám nenávist, nezlobím se, že jste mě bil. Strýčku, copak jste jakživ nikoho nemiloval? Nikoho"! Jediný pohled! Jsem tak nešťastná, že mě musíte politovat – smilovat se nade mnou!"

„Nesahej na mě těmi mločími prsty! A dál ode mě, nebo tě kopnu!" vykřikl Heathcliff a surově ji odstrčil. „Radši bych měl kolem sebe ovinutého hada! To je nápad, lísat se ke mně! Jsi mi odporná." Škubal rameny, vlastně se celý třásl jakoby ošklivostí a couvl před ní i se židlí.

Já jsem vstala a užuž otvírala ústa, abych si ho jaksepatří podala, ale on mi uťal řeč po prvních slovech – prohlásil, že mě zamkne samotnou bez Katky, jestli jen hlesnu! Stmívalo se – u zahradních vrátek bylo slyšet hlasy. Náš hostitel odkvapil ven. Copak on, on měl všech pět pohromadě, ale my ne! Chvíli bylo slyšet hovor a pak se vrátil sám.

„Myslela jsem, že je to váš bratranec Hareton," řekla jsem Kateřině. „Škoda že nejde! Kdoví, snad by se nás zastal."

„Ale ne," prohlásil Heathcliff, který mě zaslechl. „Byli to tři sluhové z Drozdova a hledali vás. Měla jste otevřít okno a zavolat na ně. Ale vsadím se, že je to té vaší žábě milejší, že jste nevolala! Určitě ji těší, že tu musí zůstat!"

Když jsme slyšely, jaká příležitost nám ušla, už jsme se neudržely a naplno si vylévaly svůj žal. Heathcliff nás nechal bědovat asi do devíti. Pak nás poslal kuchyní nahoru do Ziliny komůrky a já Kateřině šeptem radila, aby poslechla – možná že se dostaneme oknem ven nebo na půdu a odtamtud vikýřem. Ale okno tam bylo stejně úzké jako okna v přízemí. A poklop na půdu nám teprve vzdoroval, byl zamčený a my znovu ve vězení!

Žádná jsme si nelehla. Kateřina si stoupla k oknu a s úzkostí čekala na ráno. Jen vzdychala, když jsem ji znovu a znovu prosila, aby přece jen zkusila usnout. Já se posadila do křesla, houpala se sem a tam a neúprosně počítala, kolikrát jsem zanedbala svou povinnost! Napadlo mě najednou, že to kvůli mně vzešlo mému panstvu všechno to neštěstí. Já tedy vím, že to doopravdy kvůli mně nebylo, ale tenkrát v té zlé noci jsem to tak viděla. I ten Heathcliff, jak se mi zdálo, měl na tom méně viny než já.

V sedm hodin se přišel zeptat, jestli je už slečna vzhůru. Běžela hned ke dveřím a volala, že ano.

„Tak, pojď!" přikázal jí, odemkl a vytáhl ji ven. Vyskočila jsem a chtěla za ní, ale on rychle zamkl. Křičela jsem, aby mě pustil.

„Jen trpělivost!" řekl. „Za chvilku vám pošlu snídani."

Bouchala jsem na dveře a vztekle lomcovala klikou. Kateřina se ptala, proč mám být ještě zavřená. Odpověděl, ať prý to ještě hodinku vydržím, a odešel s ní. Snášela jsem to snad tři hodiny, až konečně bylo slyšet kroky -Heathcliff to však nebyl.

„Přinesl jsem vám jídlo!" pravil hlas. „Můžete otevřít!"

Překotně jsem poslechla a spatřila Haretona. Nesl na podnose jídla, že by mi stačilo na celý den.

„Nate!" řekl a vrazil mi tác do rukou. „Počkejte okamžik!" zaprosila jsem. „Kdepak," zahuhlal a zmizel bez ohledu na to, že za ním volám, abych ho zadržela. A tak mě tam nechali zavřenou celý den a celé další ráno, a ještě a ještě! Pět nocí a čtyři dny jsem tam celkem strávila, nikoho neviděla než Haretona, a to vždy jen ráno. Byl to vzorný žalářník, urputný a němý! A měl hluché uši ke každé mé snaze vzbudit v něm smysl pro spravedlnost a soucit..